Ahoj, chtěla bych se zeptat těch, co jsou v podobné situaci, jako já. Máme čtyři děti - školní holky,šestiletého syna a 16 měs. dcerku. Žijeme v horním patře rodinného domku, v dolním bydlí manželova maminka. Chodíme ale přes její území, nelze se úplně oddělit. Muž chodí do práce, já jsem doma s dětmi (svůj přivýdělek dělat nemohu). Nyní se začala postupně uvolňovat různá opatření, Sokol bere děti s rouškami po malých skupinkách ven, kamarádky se třeba ve dvou s ďětmi potkávají, šestiletého syna objednala logopedka na kontrolu, místní běhací skupinka se zase rozjíždí, činnost bude pomalu obnovovat jezdecký oddíl (ale to asi až za čas) atd. Vzhledem k tomu, že žijeme s rizikovou osobou v domácnosti, se nás nic z toho netýká. Já už bych někam děti pustila - třeba se Sokolem do lesa s rouškami a dezinfekcí...už si tu šlapou po hlavách, ale muž je zásadně proti. Nechce ani, abychom šli na tu logopedii. Tvrdí, že situace je stejná, jako na počátku, jen Babiš už potřebuje rozběhnout ekonomiku, tak vše uvolňuje . Bojí se o maminku, to chápu, ale chce nás izolovat do míry, kterou nejsem asi dlouhodobě schopna psychicky zvládnout, žijeme na velmi malém prostoru (cca šedesát m čtverečních), můžeme ale teda na zahradu a sami na procházku. Hledám někoho, kdo je třeba v podobné situaci a chci se poradit, jak tu izolaci zvládat i v situaci, kdy ostatní už tak izolovaní nejsou. Děkuji