Ropucho,
v tom případě jsem byla "zralá" už ve dvaceti
Už tenkrát se mi líbil jeden motiv a líbí se mi i teď, byť mám nakonec vytetovaný naprosto jiný. Jen u toho původního bylo riziko, že ho bude mít "každej druhej". Nakonec nemá, kupodivu.
Tetování, které nakonec mám, je zhruba v tomto stylu (byť jiný motiv a jinde umístěné):
3D tattoo.
Tetování jako takové má spoustu rovin. Nejde zdaleka jen o to někam si nechat fláknout obrázek. Dá se to vnímat i jako přerod, doplnění, poselství, vrytí zkušenosti, připomínka, spousta lidí si užívá i proces vytváření - tu směs píchání, pálení... Dokud jsem to nezažila, nechápala jsem ty, kteří tvrdí, že tetování může být návykové.
Stejně mě baví představa tatéra jako hromotluka potetovaného od hlavy až k patě. Já si vybrala tatérku, která mi přišla otevřít v koktejlkách a lodičkách a která během prvního sezení pouštěla Depeche Mode (Dodnes si pamatuju na Question of Lust a No Good během její práce) a během druhého jí jako zvukový podkres běželi v PCčku Přátelé