Ráchel, já jsem dostala diagnózu PAS v dospělosti. Bylo mi skoro čtyřicet.
Co mne k tomu vedlo? Celoživotní potíže. Hlavně úzkosti, sociální fobie, jako úplně malá jsem neměla zájem o své vrstevníky, společnou hru, byla označována za línou a zlobivou, v dospívání jsem balancovala na hraně sebevraždy. Bylo to, jako bych byla zavřená ve skleněné bublině, ve které křičím a ječím úzkostí a tluču rukama, ale zvenku každý vidí jen spokojeně se usmívající děvčátko, protože ho tak chce vidět.
V péči odborníků jsem byla od dvaceti, jen co se mi podařilo odejít od rodičů do většího města, kde byla psychiatrie dostupná. Úzkosti a emoční problémy se zlepšily, byla jsem dokonce i dva měsíce ve stacionáři a těšila jsem se, že brzy všechno doženu, jenže roky letěly a vše, co pro každého bylo nevýznamnou rutinou, pro mne i tak znamenalo abnormální vypětí. Když mi bylo asi 35, musela jsem konstatovat, že jsem vlastně nepokročila nikam. I na stupidní telefonát k zubaři jsem se připravovala třeba dva měsíce (potřebovala jsem promyslet různé scénáře dle toho, kdo to zvedne, co mi řekne, co odpovím já, a na vše se adaptovat). Brzy jsem byla na prahu vyhoření. Nová terapeutka po čase sama navrhla kolegyni, co předtím pracovala v Aple a uměla diagnostiku i dospělých. A to po mém dotaze, zda můj handicap může být vrozený, protože i přes intenzivní snahu a spolupráci se nic nedělo a bylo vidět, že občas terapeutku vyvádím z míry (kdo zná impulzivní autiodpovědi, ví
)
Dlouho jsem nečekala, do příštího týdne. Taky tomu odpovídala cena. Kromě mne chtěla mluvit i s někým z rodiny.
Od diagnózy jsem si neslibovala nic a sama o sobě nic nepřinesla, ví o ní kromě odborníků jen manžel, jinak nikdo. Vzhledem k tomu, jaké povědomí o poruchách autistického spektra v populaci existuje, musela bych být padlá na hlavu, abych to někde roztrubovala, zvlášť v práci. S diagnózou jsem se musela nějakou dobu srovnávat, protože jedna z variant byla, že mám docela handicap z dětství, protože to stálo taky za suchý z nosu, ale to by šlo ještě napravit, kdežto PAS je konečná. Až časem jsem se začala docela bavit, kolik věcí, kterými se liším a které se mne snažili různě "odnaučit" a vytlouct je ze mne, patří k Aspergerovu syndromu a přestala jsem se na sebe tlačit tam, kde jde vlastně o prt