ještě když byly koncerty..
tj. vloni..

se seběhla ochranka, chtěla jsem vstoupit na koncert na parkovací lístek (jeli jsme nakonec metrem). Prostě jsem prohodila vstupenku s park lístkem.

Manžel.. příslušně vyveden z míry prohlásil, že ať vlezu kam vlezu, vždycky vypáchám rozruch.
To ještě nevěděl, že za pár týdnů pojedeme na dovolenou, nevezme mne scanner na letišti, takže mne podrobí osobní prohlídce a protože nerozumí ani slovo ani anglicky ani španělsky ani jinak, měl dojem, že mne zatkli a už nevrátí... takže propadl panice.

Jinak zase jeho ústřely -

prošli jsme prohlídkou na letišti a jak jsem vykládala věci na pás a elektroniku.. si vzpomněl.. že nemá mobil.
Takže z letiště ven, cesta domů pro mobil.. to by bylo, aby nám to odbavení a čekání neuteklo.

Sedneme do letadla a vzpomněl si, že nemá léky. Naštěstí jsme skončili v Evropě a léky se daly sehnat a lékaři byli dostupní.


Jinak poslední dobou - nevím, zda to není opak paranoii, se setkávám s velmi vlídnými spoluobčany, dokonce jsme nedávno vázli někde v provozu, vykládali jsme bedny v provozu, vystoupil takový namistrovaný frajer co čekal za námi s rouškou a asi úsměvem.. nám sdělil, že žádný spěch, že počká (nebyla to ironie).. kéž by tohle vydrželo.