Ani nevím, kdy jsme s mládežnicemi mluvili o válce poprvé, možná ještě ve školce. Žádná teorie, v podstatě všechno vyplynulo ze nějaké zkušenosti.

Vždycky to vyplynulo z nějakých rodinných nebo místních souvislostí.
Třeba dětští kamarádi s dvojí národností – proč přestali jezdit za druhou babičkou (protože je v druhé zemi válka).
Nebo návštěva z válečné oblasti u nás doma – probíralo se, proč se chce vrátit domů, i když je tam válka, jestli to není nebezpečné (je to domov, má ho ráda, nechce žít v cizině a války byly vždycky).
Kde se berou vojáci (rodinná záležitost – čtvrtina jejich předků z jedné strany má vojenské vzdělání a část z nich vysoké hodnosti, funkce a zkušenosti s vedením válečného konfliktu).
Co je to za jména na těch cedulích (padlí za války, u některých známe osobní příběh, vyprávíme).
Historii Vlasovců znají dávno – zachránili část naší rodiny na Pankráci, patří mezi rodinné historky.
Umírání rudoarmějců při osvobozování a na otravu alkoholem – na vesnickém hřbitově, kde leží hodně příbuzných a taky skutečná postava z Babičky, jsou pohřbeni vojáci, kteří se po skončení války otrávili při oslavě alkoholem – mamí, jak to, že umřeli, až když už válka skončila?
Před barákem je pomník padlým v obou válkách...

Prostě těch příležitostí bylo hodně.