já jsem vděčná, že všichni mí blízcí jsou v pořádku (ťuk ťuk)...
jinak jsem asi nenapravitelný optimista, ale i tuhle divnou dobu si vlastně užívám, užívám si blízkost svých dětí, baví mě škola s mrňavkou (vidím denní pokroky a je to krása), když máme HO, ušetřím strašně moc času tím, že nedojíždíme, prozkoumáváme konečně po letech naše nejbližší okolí... mé introvertní já jásá, že small talk už není nezbytný, že když se mi někdo ve frontě lepí na záda a já se ohradím, nepůsobím jako neurotická kráva...
na druhou stranu se těším až budu moct zajít na pivo, na večeři, do kina, až se nechám ostříhat... a ze všeho nejvíc se těším, až se budu moct sejít s širší rodinou - ti mi chybí zdaleka nejvíc...
nemyslím, že bych nějak do budoucna změnila svůj život, žijeme si náš konzumní život spokojeně, nehromadíme věci, místo toho utrácíme za požitky z cestování a toho se rozhodně do budoucna vzdát nehodlám