1234 1234,

ok, já pak psala ještě dvakrát, co konkrétního bys potřebovala.

Ale to je stejné všude. Všude píšu, ať se mi děti ozvou, když budou něco potřebovat, že nemusí dělat všechno, co zadávám, hlavně, když pochopí, když nepochopí, ať mi napíšou a pošlou fotku toho, co jim nejde...

A sedmáci, z nichž si polovina dokonce ani nevyzvedla pracovní sešit, i když jsem psala opakovaně, kde je a kdy se dá vyzvednout, si při online výuce stěžují třídní, jak toho zadávám moc a nedá se to stíhat a že ničemu nerozumějí. A ona mi pak div nevynadala a ať to dělám tak a tak...

Takže dva měsíce ani slovo, nikdo nemá žádný problém, nic nepotřebuje, na nabízenou pomoc nereaguje. Ale najednou je vše špatně.

U šesťáků je klid a pohoda. Tam mám při stejném přístupu přesně opačné reakce, od dětí i rodičů. Takže úplně blbě to asi nedělám.

Ale jo, zamrzí to, když se člověk snaží a dočká se jen stížností, navíc na něco, čemu se od začátku snaží předejít. I tahle mince má dvě strany a ne všechno může být, jak se té jedné třeba zdá.