Sally, je velmi těžké si představit, jaká je vlastně práce toho druhého, v daném případě učitele. Měla jsem to štěstí, že jsem poznala obě strany, tedy učitelskou i neučitelskou práci. Nikdy pro mě nebyl život tak snadný, jako když jsem odešla ze školství. Ještě když jsem učila, začala jsem se učit docela náročnou a odbornou práci na počítači (cca rok 1992) – tedy nejprve po práci cca 4 hodiny denně. Pak jsem skončila ve školství. Po 16 hodinách zcela nové práce s počítačem, který jsem na začátku té práce viděla vlastně poprvé v životě, jsem byla stejně unavená jako předtím po 6 hodinách výuky.

Poznala jsem různé profese – učila jsem, dělala jsem šestnáctky s počítačem, dvanáctky při IT podpoře, kdy jsem střídala 3 cizí jazyky a netušila, v jakém budu pracovat za 5 minut, předkládala jsem, pracovala jsem v zahraničí v restauraci, opravovala počítače, školila jsem redakční systémy, pak jsem se konečně na nějakou dobu propracovala k vědě a zjistila, že to jediné si fakt nemůžu dovolit dělat (kvůli mizerným penězům).

Všude mi říkali, "učitele máme rádi, naučí se všechno a jsou velmi výkonní". A je fakt, že učit je asi to nejnáročnější, co jsem kdy dělala. Výhoda je, že to nemusím dělat o půlnoci.

Bod 2: Ano, na malotřídkách je běžné, že učitelé mají heterogenní skupinu třeba 20 dětí, část jsou prvňáci, část druháci a část třeba čtvrťáci. A někteří mají SPU. Učí je různé věci zároveň.