Měla jsem bytovou kočku, byla fajn a žádné zásadní problémy s ní nebyly, když se nepočítá, že opravdu všude jsou kočičí chlupy.
Nejspíš ale hrála roli jedna věc: kočku jsem si brala z útulku od paní typu "kočičí čarodějnice", nebylo to jen tak, nejdřív jsem měla pohovor, abych vůbec mohla jít ke kočkám, pak mě k nim vzala, a řekla mi: "Pro vás připadá v úvahu tahle, tahle, tahle a tahle v případě, že k vám přijdou. Já jsem se samozřejmě hned optala, proč ne ta, která mi tam první padla do oka, a paní, že ta by u mě nebyla hodná. Řekla mi, že kočky mají různé povahy a párují se s lidmi nenáhodně. Když máš kočku, která "se k tobě nehodí", dělá různé věci z těch, co popisuješ (popř. všechny). Nevím, co je na tom pravdy, každopádně já jsem si vzala tu kočku, která to měla být podle "kočičí čarodějnice", a vybrala mi dobře, i když to byla vzhledem jiná, než jakou jsem chtěla.
Dodneška vidím na kočkách, že dávají přednost různým lidem, koho mají rády, toho milují oddaně, ale kdo jim nesedne, toho jsou schopné dovést do blázince, umí být i dost zlomyslné. V blízkosti mojí mámy žije kocour, který z ní má vyloženě legraci, matka to se zvířaty neumí, kocour se jí líbí, ale má nad ní vrch a vždycky si z ní krutě vystřelí, počká, až matka vyměkne a pustí si ho do obýváku, a pak jí to tam počurá. Když jsem u matky já, zdrhne v momentě, kdy mě uvidí a nevrátí se, dokud neodejdu. Otec ho jednou v záchvatu vzteku vymetl smetákem a od té doby mu kadí na záhony, ale pouze na otcovy záhony, matčiny nechává být. Atd.