Přidat odpověď
Anemon, jsem z tý druhý strany a taky pociťuju křivdu. Nevím, jestli to dokážu dobře napsat a nebudu napadána, že jsem líná, neschopná a že jsem se doteď válela doma... Cítím křivdu, protože teď mi to je naloženo, mám dělat něco, co není moje práce a co vlastně neumím, nikdo mi nepomůže a ze dne na den budu hozená do vody. A to v daleko horších podmínkách, než kdybych šla pracovat do normální družiny, do místností k tomu určených a za normálních časů. Z toho bych snad ani takový strach neměla, jako z těch všech opatření, co musím dodržet, z toho, že nebudu s dětmi v zařízené družině, ale ve strohý třídě, kde nic kromě lavic a obyčejný tabule není. V noci se budím a přemýšlím, co budu s dětmi dělat, sedím na netu a hledám inspiraci, ale ty podmínky jsou blbý a děti musím zabavit každý den na 5 hodin. A nikomu se nesmí nic stát a v ideálním případě si žádný rodič nemá stěžovat, že se mu něco nelíbí. A ve finále za asistentský plat... A zase mám v sobě tu zodpovědnost, že nedokážu nad tím nepřemýšlet a od pondělí vařit z vody. A přiznávám, že z toho mám strach, protože v práci se nefňuká, musím to zvládnout a musím to zvládnout dobře.
Předchozí