Kuličko,

co jsem poslouchala dcery hodinu (taky prvňačka), tak je tam opravdu velký rozptyl, některé děti čtou zatím stále po slabikách, zatímco jiné plynně (těch je ale ve třídě málo). Učitelka měla k dětem konkrétní podněty typu minule ti nešlo to a to, dnes už to čteš lépe, je vidět, že jsi asi doma trénoval, takže to i na dálku sleduje.

Překvapilo mne, že moje dcera je před tou kamerou ostýchavá, resp. neřekne to, co prokazatelně vím, že umí a ví. A já jsem jí nechtěla napovídat, takže na některé tázání prostě mlčela, ale nemyslím si, že by z toho učitelka něco vyvozovala co do znalostí, možná tak co do obratnosti a "otrkanosti".

Doma čte denně, Slabikář ji baví, když si o tom textu povídáme, jinak čte knížku, dle mého vkusu spíš tak pro druháky, ale zas vím, že mladší prostě odkoukává od starší a chce dělat to co ona, takže ok, jen po ní chci, aby chvílemi četla nahlas, protože ony si děti myslí, že v duchu čtou stoprocentně, ale když pak mají přejít na hlasité čtení, není to stejné. V duchu spíš tak skenují text. Já vzhledem k tomu, jak dcera čte, si mohu dovolit už upozorňovat (občas, ne neustále) i na to, aby klesala hlasem, při otázce hlas zvedla, rozkaz aby zdůraznila apod. Ale třeba můj muž je dyslektik a toto není schopen rozlišit. Konec věty prostě nevidí a jestli je ten konec otázkou, konstatováním nebo rozkazem, to už vůbec ne.

A čtu jim já nebo muž denně, to nás teda zatím baví všechny. (Holky jeho dysčtení berou, jen když třeba já mám rozečtenou nějakou knížku, tak tu chtějí, abych četla pořád já, protože už jsou zvyklé na to, jakým hlasem čtu kterou postavu. Takže muž je tu od pohádek na jednu noc, já od příběhů na více nocí .)