Muselo to být hrozné. Prarodiče to nesli celkem statečně. Děda věřil, že se na statek brzy vrátí Předsedu družstva v jeho obci dělal jeho kočí, tak věděl, že JZD pod jeho vedení nemá šanci prosperovat. Odstěhovali je 140 km daleko. Rodina se 4 dětmi si mohla vzít jen to, co se vešlo na 2 vozy. Mamka vzpomíná, jak někteří lidé ze vsi statek rabovali, kradli koberce, obrazy. Hledali zlato, kožichy a další cennosti. Jeden obraz, který děda s babičkou dostali jako svatební dar od příbuzného akademického malíře, museli lidi vrátit. Strýček se o to postaral.
Nejhorší bylo, že na statku zůstala dědova osmdesátiletá maminka. Žila na výminku a na ni se vystěhování nevztahovalo. Zpočátku s ní bydlel dědův svobodný bratr, ale brzy ochrnul. Prababička v nůši posílala špinavé prádlo mojí babičce, která ho vyprala a zase poštou poslala zpět. Smutné bylo, že děda s rodinou měli zákaz vstupu do obce pod pokutou padesát tisíc. Po několika letech děda požádal výbor o povolení návštěvy nemocné maminky. Tak ji po asi osmi letech několikrát navštívil.