Neztotožnila jsem se s ničím. Na začátku jsem si uvědomila, jak strašně mě stresovala ta nejistota. Chápu, že nikdo nemohl nic vědět, ale strašným způsobem mě ta nevědomost ničila. Roušky mě paralyzovaly. Poslední dva týdny jsem byla upnuta k dnešnímu dni. Že sundám roušku a budu moct ven bez ní.

Vadil mi chaos v zavírání všeho. Jakože jeden den se řekne, že se nic měnit nebude, a druhý den bylo všechno jinak. A chaos v uvolňování tomu taky nepomohl. Nemyslím si, že vše muselo trvat tak dlouho. Jako třeba s těmi rouškami venku. Nechápu, proč je venku nezrušili už dříve.
Jestli bude více úmrtí na rakoviny atd., to nevím. Ale je fakt, že spousta lidí k lékaři nešla a ještě pořád se bojí jít.