Velká část československejch nekomunistickejch politiků v čele s Benešem bohužel uvěřila, že budoucnost patří řízený ekonomice. Vedly je k tomu zkušenosti z krize, ze který se Československo do konce 30. let pořádně nevyhrabalo, pak zkušenosti s německou válečnou ekonomikou a iluze o sovětským hospodářství, domněle nedotčeným globální krizí z roku 1929 a výkonným tak, že porazilo i Německo.

Komunisti tak dostali bianco šek k znárodnění velký části ekonomiky. Od roku 1948 pak okamžitě pokračovali zaváděním kompletního stalinskýho ekonomickýho modelu. Díky tomu, zatímco rozbombardovaný Německo zažívalo hospodářskou konjunturu, v Československu ještě v roce 1953 pořád platil válečnej přídělovej systém. Poválečný znárodňování nebylo úspěšný, naopak přineslo podvázání ekonomiky. Kompletní znárodnění a stalinizace byly pak přímo zhoubný. Ač vyšla z války relativně nepoškozená, ekonomika ztrácela výkon a v roce 1953 vláda přistoupila k bankrotu, protože nic jinýho tzv. měnová reforma nebyla. Šlo o řízenou devalvaci měny, jejímž cílem bylo naplnit prázdnou státní pokladnu úsporama obyvatelstva.