To je na dlouhý vyprávění.
Fakt to chcete vědět?
Do poslední chvíle nevěřil, že vyrazim, myslel si, že si jen honím triko. Tak jsme se rozloučili a ještě mi napsal, kdy jedu.Jsem odpověděla, že jsem na cestě. U Berlína jsem se trochu zamotala, tak mi pomáhal z toho ven a říkal, že mi nevěřil, že pojedu. Že jsem ho nechala doma samotnýho. Včera to bylo hodně těžký, říkala jsem si že musím zpět. Ale dnes jsem se úplně uklidnila. Ono se to nezdá, člověk řekne, vždyť ty děti už jsou velký a samostatný. Ale stejně ty věci okolo nich unavujou. Nemusím na nic a nikoho čekat, je to všechno na mne. Ale přesvědčilo mě to v tom, že sama žít nechci. Má to svá pozitiva, ale nejsem v tom spokojená.