Hele, já ti rozumím, ale takové pocity jsem měla tak v 20-25 letech, pak už mě život naučil...

Dneska - od nikoho nic nečekám. Já sama (i můj muž) máme profese, které nás "předurčují" k tomu, že lidi volají (v lepším případě), nebo se staví, když jdou kolem (v horším případě), protože něco potřebují. Málokdo z nich mi někdy něco "vrátil".
Z důvodu vlastní psychohygieny se stává, že i odmítáme.

Jistě, jsou lidé, kterým bych neodmítla nikdy nic, protože i oni mě hodně pomohli, ale ani mezi těmi skóre nepočítám.

Dávno si nepamatuju všechny lidi, kterým jsem před pár lety "pomohla" a určitě by mě ani nenapadlo je "proto" o reciprocitu žádat.

Tedy ani podle mě to spolu nesouvisí. Ale jistě, křiklavé případy jsou - čili pokud by někdo, komu pomáhám soustavně a opakovaně, mě při první mé žádosti poslal někam, jistě bych si velmi rozmyslela být mu příště nápomocná, to je jasné. Jo, a i to se mi už stalo.

Ale taky se mi stává, že mi pomáhají lidi, kteří mi "nic nedluží".