Ty jo, tak přesně takovýhle životní postoj mě vede k tomu, téměř nikdy od nikoho nežádat pomoc. Protože řešit pak, že někomu něco podle něj dlužím, a navíc přesně ve chvíli za x let, kdy on si vzpomene, mu to neoplatím, by mě stresovalo.
Lidem ve svém okolí i vzdáleném pomáhám běžně, nic nečekám (opravdu ne) a je mi to příjemné. Když někdo pomůže mně, cítím se nepříjemně zavázána právě proto, že existují lidé jako ty, kteří reciprocitu očekávají a já nevím, zda zrovna ten, co mi pomohl, je jako ty (očekávající reciprocitu) nebo jako já (fungující pod karmou "třeba pošli pomoc dál, ale nemusím to být já", jak tu někdo už zmínil).

A ještě moje zkušenost: nechci omlouvat tebou zmíněného "neoplatiče", nevíme tu žádné podrobnosti. Ale já jsem už byla v životní situaci, kdy to možná vypadá, že klidně "můžeš", a přitom opravdu vůbec "nemůžeš" (pomoci). A nemůžeš to ani vysvětlit. Tím chci říct, že v jeho botách nechodíš, třeba opravdu v tu chvíli nemohl (a ne jen nechtěl)?