Nevím, jestli ráda, pokud se dočtu o nějaké ostudě nebo pozoruju nemožné chování spoluobčanů v zahraničí, bývá mi stydno za ně. Je pravda, že se to zlepšuje a nechtěla bych být někým jiným. V některých zemích jsme našli v hotelích nápadně nastražené průvodce otevřené na stránce s textem prosícím návštěvníky, aby respektovali místní zvyklosti a odívání v RUŠTINĚ a když jsme vysvětlili personálu, že Rusové nejsme, začali se chovat o poznání srdečněji.
Čurající batolata mi nevadí, dětská potřeba bývá holt neodkladná, ale občas jsem byla svědkem scény, že mi zůstal rozum stát - třeba už školní dítě močící uprostřed chodníku za bílého dne přímo u tramvaje na I. P. Pavlova nebo stejně staré děvče, které jeho matka nechala vykonat velkou potřebu uprostřed trávníku před vchodem do banky tamtéž. Pomočené rohy a podchody a nejen pomočené netrápí tedy jen Prahu a docela se mi líbil ten pokles výskytu blitků během zavřených putyk za koronakrize, ale na Saúdskou Arábii to tu nepředěláme a zrovna s Araby nemám taky nejlepší osobní zkušenosti