Libiku, chlap mě trápí pořád ten stejný, co mi po 27 letech společného života řekl, že jsem tak strašná,bze se se mnou nedá žít s oženil se s nejlepší kamarádkou naší dcery a udělal jo chlapečka. Letos na podzim to bude 15 let a ještě mlo to 5 měsíců i to není fuk. Já i moje tehdy 20 léta dcera jsme itpely docela šok, dcera od té doby s nikým nechodila (já teda taky ne), syn se s otcem navěky rozešel. Bolí mě celý tenhle chumel. Snažím se jit se zdviženou hlavou, ale je to sakra těžké.preszala jsem věřit lidem, zvláště mužům. Do toho mě docela sprosté vyhodili u práce, trvalo to 5 m"ěsíců na pracáku, než jsem našla nový místo, práci jsem nikdy nedělala, bylo mi 54 let"jen" a naučila jsem se to sama. Přesto se necítím stoprocentně pevná v kramflikach a hlavně,bstydlivy, plachý introvert musí jednat rázně s různými drobnými kriminálníky. To mě dost psychicky ničí. Už "jen" 8 mesicu vydržet do důchodu. Kolikrát pribiram pilulky na spaní a říkám si, jestli by nebylo lepší sinhrst těch léků zapít vodkou a byl by klid a mír.


,