Dovolím si zareagovat, i když vím, že mě moc nebereš.

Ačkoli si my dvě moc nerozumíme, v tomhle máme cítění stejné. Já jsem zaměstnaná, mám pár klientů jako osvč vedlejší a jenom skutečně malé a "bezproblémové" klienty, kteří mi nezaberou víc než pár hodin za měsíc a nehodlám na tom nic měnit. Jednak mám strach z možných chyb, kontrol a velké zodpovědnosti, druhak nejsem podnikatelský typ, nemám dravost, sebevědomí, stydím se říkat si o peníze, někdy mám problém se dokopat a na 100% pracovat a nepoflakovat se na internetu atd. Mojí nátuře víc vyhovuje být zaměstnaná, i když ani to není úplně 100%.

Já bych do toho být tebou nešla. Moje kamarádka měla přítele, kterému se nechtělo moc pracovat a fakticky ho spoustu let živila. (Čímž, netvrdím, že je to případ tvého přítele, sehnat práci po padesátce je opravdu problém). A ta kamarádka, aby "donutila" přítele pracovat, dala v práci výpověď, rozjeli spolu podnikání, ale nakonec to stejně krachlo. Nastrkala do toho svoje úspory a nakonec jí zůstali jen oči pro pláč. Krachlo jak podnikání, tak vztah. Jednak 90% práce dělala stejně ona a on se spíš zašíval, hádali se kvůli tomu, ale hlavně podnikání pohltilo všechno ostatní, stalo se tématem č.1 a nakonec to bylo to jediné, co je spojovalo.

Mí rodiče sice spolu nepodnikali, ale byli léta zaměstnaní v jedné firmě a i když každý na jiném úseku, tak i po příchodu z práce domů, byla práce a společní kolegové tématem č.1.

Všechny lidi, co znám, co šli do společného podnikání jako dobří kamarádi, ať už jako spolupracující osoby v rámci rodiny, tak v.o.s. nebo s.r.o., tak vždycky dřív nebo později nastaly problémy s vyjasňováním pozic, přetahováním o kompetence a kamarádství či partnerství šlo do kelu. Jak jde o prachy, jdou vztahy stranou. Jak v práci, tak v podnikání.

Jestli cítíš, že to nechceš, tak to nedělej.