U nás se to zlomilo o generaci dřív, hlavně u mojí mámy, která sama dostala dost chladnou a přísnou výchovu, rodičům se vpodstatě děti pořád pletly pod nohama a zavazely, protože se jenom a jenom pracovalo (oba prarodiče z její strany přišli o matku v raném dětství a sami toho v rodině moc hezkého nezažili). A ona nám i přes tohle dokázala dát vřelou a láskyplnou výchovu, všichni jsme u nás byli dost kontaktní, uměli si dát najevo lásku, rodiče se nám velmi věnovali a podporovali ve škole a v koníčcích. Takže je z čeho pozitivně čerpat, ale samozřejmě v různých věcech se ta moje výchova liší, což se ukazuje v tom, jak máma odlišně než já (a pro mě někdy zvláštně) komunikuje se svým vnukem, já se snažím podporovat sebevědomí a vyjadřování emocí, ona má výroky typu: s takhle uplakaným chlapečkem nikam nejdu, když budeš tak hlasitý, už nikdy tě nevezmu do cukrárny, nebo se snaží se emocím vyhýbat (nebudeme se loučit a odjedeme tajně, když je smutný, rychle mu dám lentilky atd.). Ale to jsou asi i dobové nuance, ta vřelost a láskyplnost se naopak zase ve vztahu k vnoučatům projevuje a v mnohém uznala i náš přístup za správný až zpětně (podivovala se uspávání miminka v náručí, dlouhému kojení atd., teď to hodnotí pozitivně).