Chválení a objímání u nás taky nebylo, to objímání mi nechybělo, ale nějaký uznání jo. Srážení sebevědomí bylo nadbytek. Je to vtipné, někdy mám pocit, jako kdyby se mnou rodiče dodnes soupeřili, kdo je v čem lepší, jaktože mám lepší pračku...

Zase máma s námi ochotně hrála různé hry, to mě nebaví, a čte jim manžel.
Já naopak s dětmi ráda dělám praktické věci, mámě jsme pomáhat nesměli, štvalo jí to.
Jako babička vnoučatům často říká: neběhej, nelez, nechoď, samý NE. Asi se o ně bojí, jen si nepamatuji, jestli taková restriktivní byla i na nás. Každopádně víc dbám na to, aby dětem vyhovovalo oblečení, já měla vše děděné, odrbané, nesedící. Když jsem se chtěla slušivě oblíct, vysmívala se mi. Teď si občas kupuje stejné věci jako já, ptá se na značku, prodejnu.

Myslím, že oba dědečkové mých dětí se moc neumí ujmout své role, raději se dětem vyhýbají, nebo je okřikují.