Tak mě vychovala babička. Byla to vcelku příčetná žena, ale trpěla ukrutnou fóbií z nemocí a úrazů, což byl do určitého věku vcelku opruz. Dodnes si pamatuju, jak se jednou v chodbě v baráku poprala s dědou o odpornou pletenou čepici s bambulí, kterou mi chtěla nasadit na hlavu někdy v březnu, přes moje hlasité protesty. Tu roztrženou čepici měla pak snad až do smrti schovanou v igelitovým pytlíku jako památku na dědu, který umřel mladý, v šestapadesáti letech. Do nástupu do školy to bylo docela peklo, ale vzhledem k tomu, že jsem velmi tvrdohlavý (babička říkávala "uminutý") tvor, brzo jí došlo, že se nenechám. Pak byl klid, v pubertě už prakticky idyla. Fobii z chorob a úrazů a hypochondrii jsem po ní opravdu nezdědila, spíš naopak, ovšem podědil to syn. Dokonce i strach ze zlodějů. Přitom naučit se to od ní nemohl, moje babička umřela, když mu byly čtyři roky a viděl ji všeho všudy párkrát.
Matka brala děti jako bytosti, které dokud nejsou plnoleté, musí poslouchat na slovo a "dělat rodičům radost". Se mnou pochopitelně tvrdě narazila. Její vzorce jsem tedy rozhodně ve výchově nepřebrala.