Přijde mi zajímavé, jak je tohle téma aktuální :), často tu zaznělo "zrovna o tom přemýšlím/bavím se s..".
No u nás je taky na pořadu, dost intenzivně.
V posledních pěti, šesti nebo kolika letech jsem byla vedena přehánět emoce, hrát divadlo, aby autista je vnímal, chápal, osvojil..
To u našich vůbec nebylo. Měli nás rádi, to ano, ale my jsme žili tak nějak ..divně, furt jakési dusno, ovzduší podřízenosti a strachu, přitom otec nebyl žádný disident a bůhvíco to jeho rebelství vůči komunismu zadupalo, možná my, děti, rodina, nevím; taky byly evidentně rozdelěné role, mamka vaří, uklízí, taťka nosí peníze a kutí.
Na druhou stranu se nám věnovali, nepocítily jsme nedostatek (jen ostatní měli všechno lepší), učili se s námi, povídali si, dávali nám poměrnou volnost, což asi mysleli dobře, ale já to v pubertě brala jako jejich nezájem a později dost bojovala se svou naivitou, nepřipraveností na život a lidi vůbec.
Jsem úplně jiná, dozrála jsem sice později, ale život mě naučil - o té pomoci na konci svého ramene nejvíc.
Dnešní děcka vědí ve dvanácti o životě víc než já ve dvaceti a co jsem zjistila až ve třiceti.
A to i Riška.
Hraje v tom jistě roli tato doba a taky moje snaha být otevřenější. Takže ano, překonala, ale nejsemna sebe pyšná a nějak nevím, k čemu nám to je..