Převzato z FB, autor Jan Jícha.

Vždycky kolem přijímaček a maturit řeší celá veřejnost, co by se mělo učit v češtině a co je zbytečné. Můj střípek poznání z hlediska životní praxe je následující:
Učit češtinu nebyl dvakrát efektní byznysplán, neplnil jsem si tím ani dětský sen, ba jsem to ani nevystudoval, prostě náhoda. Nicméně po těch asi pětadvaceti letech, co s češtinou a nadprůměrným počtem cizích jazyků soustavně pracuju (výuka, redakce, korektury, spisovatelství, překlad, scénáristika, textařství, přednášky, moderování, průvodcování aj.) si už troufám rekapitulovat, co ze školní látky ČJ se mi hodilo, co méně a co nikdy. Předem upozorňuju, že všechna níže zmíněná témata jsou v současnosti standardním učivem ZŠ:

1) Každodenně praktické nebo aspoň využitelné při učení cizím jazykům, tj. nechat jako učivo ZŠ:
Čtení, psaní (+ pravopis), pád (vč. latinských názvů), číslo, rod, vzor p.jm., osoba, číslo, čas, rod sloves. Podmět, přísudek. Měkká a tvrdá př. jm. Skloňování číslovek. Slovní druhy. Věta hlavní a vedlejší ve vztahu k interpunkci.
Slovotvorba, obohacování slovní zásoby. Slovní rozbor. Cizí slova.
Smysluplná stylistika, aktuální členění větné.
Porozumění textu, odhalení manipulace. Hledání pravdy z více zdrojů. Žádost, stížnost, zpráva. Jednoznačnost a dvojsmysl.
Prožitek literárního textu a divadla, tvorba a reprodukce příběhu. Vyprávění. Spisovný a nespisovný jazyk, vnímání stylového různohlasí.
Prezentace myšlenky, výklad. Výpisek, práce se zdroji informací.

2) Sporné či pouze půvabné, tj. přesunout na SŠ:
Slovesný způsob, vid. Další větné členy. Přechodník. Druhy číslovek. Věta jednočlenná a dvojčlenná. Skloňování tentýž a jenž. Nářečí a slang.
Argumentace, diskuse, přednáška.
Prožitek poezie, literární tvorba.
Literární žánry, figury. Interpretace nejednoznačného textu.
Přidat: Etymologie, korektura textu.

3) Zhola zbytečné, tj. omezit důsledně na VŠ:
Slovesné třídy a vzory. Pitva slova. Druhy podmětu a přísudku. Pitva věty. Druhy vedlejších vět. Souvětí souřadné a podřadné. Pitva souvětí. Vztahy mezi hlavními a vedlejšími větami.
Pitva básně a jakákoli jiná pitva.

Pravidlo je, že to, co je nejzbytečnější, taky žákům nejvíc nejde, a tudíž se s tím stráví nejvíc zmařeného času a všestranně nepříjemné práce. Nic z toho, co jsem zařadil pod bod 3), jsem za celý život nevyužil ani jednou, a kdykoli to jdu učit (sedmáky aj. nebožáky), musím se to pokaždé znovu naučit.
Kdyby každý dospělý Čech měl perfektně zvládnuté učivo ČJ prvního stupně, prožije plnohodnotný život, aniž by svým jazykovým projevem zanechával podezření z intelektuální nedostačivosti. Dokonalé zvládnutí současného učiva druhého stupně znamená, že je z občana expert a k jeho filologickým dovednostem už není mnoho co přidat. Takových absolventů ZŠ je samozřejmě minimum, zato všichni mají vzpomínky, jak je čeština štvala - namísto proživatelů mateřštiny z nich nadělala jazykové patology, kteří v mrtvole věty nebo textu hledají nicneříkající součástky, jako třeba aposiopesi nebo příslovečné určení zřetele (vždycky když učím PU, nechávám děti vymýšlet si vlastní, a mají dobré nápady, třeba PUZÁ je prý příslovečné určení závěti: "Zdědil jsem cirkulárku PO DĚDEČKOVI").

A proč že je výuka češtiny tak přecpaná ptákovinami?
Protože před sto lety byla naše školská věda ve vleku německé. Protože bylo potřeba naučit školáky jazykovědnou analýzu potřebnou pro pozdější výuku latiny a řečtiny. Protože tehdá ještě frčelo archaizující řečňování a jiný hovadismus (termín V+W). Protože nezpochybňovaný vědecký pohled na svět velel rozebrat tělo a vytlouct z něj duši.
A tak se dneska učí čeština podle osnov z první republiky, akorát učebnice jsou na to barevnější.
Je to asi jako kdyby se v autoškole učila rozborka motoru a převodovky, druhy čalounění a dějiny asfaltu - pro vyšinutou menšinu by to byla prča, ostatní by nechápali, co jim tím kdo chce říct, normálně řídit by se naučili jinde a kurz odtrpěli jenom kvůli těm papírům.
A nejhorší (nebo nejlepší?) je, že ten balast žádná vrchnost nevyžaduje - ani RVP, ani ministr osobně nikde neuvádí "žák rozebere souvětí a určí v něm přísudek jmenný se sponou". Na vině jsou jen autoři učebnic, jejich poslušní uživatelé a zejména postrach jednotných přijímaček, k nimž se všichni ti ostatní odvolávají. Ergo státní přijímačky jeví se jako největší brzda radostného a smysluplného vyučování národnímu jazyku.
Od září nám odchází češtinářka na mateřskou, takže je to zase na mně. Ať ale nikdo nečeká, že je budu celý druhý stupeň pérovat ve vedlejší větě doplňkové. Řeknu jim: koho to baví, naučte se to doma, případně přijďte o přestávce. Deváťákům jsem ochoten udělat rychlokurz kvůli přijímačkám, jinak ode mě tenhle jarmark marnosti nečekejte. Když někdo miluje jazyk(y) tak jako já, nesnese pomyšlení, že by je měl ostatním znechucovat.
Aj, kantore český, postůj a zamysliž se, zdali většina tvého pachtění není venkoncem na