Přidat odpověď
Málokdy. A když už, tak je to spíš film nebo dojemné video (například miminka, které s voperovaným implantátem poprvé slyší svou maminku). V reálném životě zřídkakdy a výhradně jen tehdy, cítím-li se v bezvýchodné situaci a zároveň mám na to soukromí. V součtu jsem skoro pořád ve stresu (pocit zpackaného života), málokdy se smím uvolnit (málokdy se mi poštěstí být o samotě) a málokdy to dokážu (někdy prostě jen zalezu do postele a usnu, abych "nebyla").
Ulevit si vyplakáním se je něco, po čem často toužím marně. Od dob první úzkostně-depresivní ataky kdysi na VŠ znám velmi dobře pocit, kdy je člověku na "nebytí", ale úlevný pláč nepřichází. Kdybych si mohla vybrat, radši bych byla plačka.
Předchozí