Vždycky jsem byla pohodářka, nikdy jsem moc nesmutnila. Obcas byly starosti a občas nervy, ale relativne nebyl důvod. Vše se dalo řešit, snažila jsem se různé situace brát s nadhledem a vlastně jsem nechápala melancholické typy.
Pak přišel rozvod a od té doby jsem prakticky permanentně smutná.
I přes moje pozitivní osobní nastavení mě situace v rodině uvrhla do nemoci jménem deprese a od té doby se mě drží. Někdy mám lepší dny a nekdy horší. A když je mi smutno, buď se vybrečím nebo jdu ven - běhám, pracují na zahradě, chodím na procházky (A u všeho klidně brečím). Ve dnech bez dětí je to samozřejmě horší.
Asi jsem měkota, ale nechávám to tak, nepremaham se a nechci se premahat a prostě brečím. Kdyby to někdy někdo viděl, asi se bude smát, když sedím v jahodach a kape mi nudle na listy. Ale vidí to jen kočky, tem je to jedno.