Já si brečím poměrně hodně, baví mě to asi stejně jako se smát. Musím se přiznat, že mě bavěji moje emoce. A že jich mám ! Vlastně střídám smutek s radostí i několikrát během dne, podle toho co prožívám a zažívám, podle toho, jak se zrovna cítím. Často mě něco dojme, často se dojmu i sama ze sebe nebo z někoho jiného. Hodně si povídám s lidmi a hodně z toho máme slzy v očích, ráda se s lidmi směju i brečím. U filmů, knih i hudby taky brečím často. Mám ráda umění až na dřeň. Pravda, s věkem už tolik ne, psychika je lehce opotřebovaná, ale v plné síle jsem do sebe hustila dramata jedno za druhým. Mám vlastně hodně ráda silné emoce obou pólů. Můj muž někdy taky trochu brečí, mám ho za to ráda, je vidět, že má city a pocity. Někdy brečí i z fotbalu, tomu se trochu směju. Ale moje brečení je nenápadné, žádné úpění a štkaní, brečím potichu, jen oči zvlhnou a slza ukápne. Ať žije pláč a brečení, smutek je taky hezká emoce, zvlášť když toho smutku není moc. Avšak těm, které ho mají až příliš, a že tu mezi námi jsou, přeji ať odvane..