Jsem zoufala a mam fakt depku. Dvanactilety syn - chytry, sikovny kluk, ale obrovska zavislost na pocitaci, minecraft... prakticky nic jineho ho nezajima. Snazili jsme se ho vest ke sportu - absolutni bojkot, jedine, co ho bavi, je rybareni, ale to je v centru mesta tezke... Povinnosti udela strasne rychle a ledabile, jen aby to mel za sebou... Kamarady ma, ale ven moc nechodi. A ta pitoma karantena a absence skoly tomu ted sly naproti.... Je mi smutno, ze se jeho zivot toci jen ve virtualni realite, jede v tom hodne a doma je jen krik a hadani kculi diskuzim, kdy to vypnout.. Ted jsem se kvuli tomu chytla s manzelem, Oba jsme bohuzel nedusledni...Zkousime mu to vysvetlovat, mluvime s nim o tom.. ale tohle vubec nepomaha...