no, můžu se děcek zeptat, jak mě vnímali v pubertě ten nejmladší (15) v pubertě sice je, ale ten takové úvahy vůbec neprovozuje ti dva starší měli oba vyčítací období, kdy nám vysvětlovali, co jsme dělali ve výchově blbě. nám se dost vyplatilo je vyslechnout a klidně uznat, že mají pravdu, nebo říct, že je nám líto, že to takhle působilo, i když jsme to mysleli jinak. tohle vyříkávací období bylo velmi zdravý pro naše další vztahy.
nicméně náš prostřední nám od svých cca 16 říká, jak je rád, že nás má za rodiče, a že na rozdíl od řady jeho kamarádů se může doma cítit bezpečně a je s náma rád vlastně si toho začal hodně všímat, když přišel na gympl, že v rodinách jeho spolužáků vůbec není běžný, že se s rodičema vůbec baví
celkově jsem vděčná, že se dvěma staršími (teď 19 a 23) přes všechny peripetie a dost náročná období spolu vycházíme myslím nadstandardně. a co, co se nám na sobě líbí, si říkáme tak nějak běžně a mezi řečí, a to, co náš štve, taky a taky se dost často smějeme tomu, jak jsou děcka v určitých ohledech po nás, nebo "mami ty jsi jak babička" a podobně...
taky se dost s nima bavíme o tom, jaké bylo naše dětství a oni vidí, v čem jejich bylo odlišné, bavíme se i o tom, proč jsme některé věci dělali ve výchově tak, jak jsme je dělali, co bychom teď dělali jinak, co ne... připadá mi to užitečné, taková společná reflexe. jsem za ně vděčná, za to, jací jsou, i s jejich nespornejma slabostma a mouchama.