Smutno mi je, když někdo blízký zemře, tak to pak pláču, i na pohřbu, přijde mi to normální. Nespraví to ani čokoláda, ani alkohol, to se musí odžít. Jinak ale smutná nebývám, asi teda.. Jako trápí mne, když se mi trápí děti, čímkoliv (láska, vzhled, škola, vztahy), ale to spíš mívám tendence to řešit a smutek jako takový opravdu prožívám naštěstí minimálně. Když smutním u filmu, tak si taky pobrečím, ale že bych to pak musela jít vyběhat nebo vyjezdit nebo vykřičet na kopec, to fakt nee. Já bývám spíš nasraná