Knihy jsou pro mne věci zvláštního významu. Kupuji si je tedy méně než za mlada. Ostatně tak jako všechny věci, však co je do věcí... Ale pár si jich ročně koupím. Je to pro mě svátek a zvláštní intenzivní radost. Do obchodu s knihami raději moc nechodím, protože bych trpěla. Místa je málo. Knihy jsem v různých životních etapách s těžkým, velmi těžkým , srdcem zredukovala. Když jsem vyhazovala dětské knihy, ještě navíc s vlastním ex libris, které mi navrhovala mamka Popravdě si myslím, že o staré knihy nikdo moc nestojí. Knih je spousty a spousty, chrlí se ve velkém a ještě větším množství. Nechala jsem si jen srdcovky, některé i staré, památeční, Milenec lady Chatterleyové po mé prudérní babičce je jednou z nich. Jednou stejně všechny skončí v kontejneru. Ale nemohla bych mít byt bez knih. Byt bez knih mi připadá bez duše. Ráda chodím k lidem, kteří mají knihovny a dívám se, jací jsou.
Antikvariátům se nedivím, musí si hodně vybírat a taky vědí, co je prodejné. Staré, flekaté a zasmrádlé knihy to asi nebudou. Ač k nim má snaživší udávající silný citový vztah. Po některých knihách, které už nemám se mi pořád stýská. Asi budu muset zajít do Antikvariátu. Nevíte, proč jsem, já pošetilá, vyhodila ty Dva divochy ?!?!
Když jsem nedávno půjčila dětem na návštěvě Děti z Bullerbynu (ještě po mně), pravily, že je ta knížka hnusná a štítily se jí. No je, no. Přečtená asi 10000 a ochmataná. Ani v Antikvariátu by jí jistě nechtěli.
Svět se mění a doufám, že ten můj bude s papírovými knihami až do konce.