u nás jsou fotoknížky hit
první jsem dělala babičce a dědovi k diamantové svatbě - oni dva jako malincí, pak jejich rodiče, sourozenci, pak svatba, jejich děti, nějaké z dovolených, svatby obou synů, vnoučata, pravnoučata a na závěr společná mého táty, mámy, nás vnuček a našich dětí... ta poslední byla unikátní v tom, že to byla jediná, kde jsme byly fakt všichni, fotila se právě pro tu knížku... babička ji má u sebe pořád, v pečováku ji prohlíží, ukazuje ošetřovatelkám, ony nás pak na chodbě hned poznávají a zdraví babička někdy ví, na koho ukazuje, někdy si to prý prohlíží jako hezké obrázky, ale má ji ráda...
a třeba manželovi jsem dělala taky jednu, s fotkama jeho jako táty, s našima dětma, jako poděkování za to, co pro nás dělá - byl z toho hodně nadšený a minimálně to bere jako projev uznání (se sebevědomím bojuje odjakživa, navíc nikdy neměl žádný otcovský vzor a tak vůbec...)
a dětem počítám právě s tím od mimina do maturity asi jsou trochu samožerové, ale mají rádi své miminkovské fotky a rádi si prohlíží různá alba, jenže já jsem nedisciplinovaná a poslední album je z doby cca 6-7 let zpátky