Libiku,
tak já spoře mluvím doma nebo na velkých akcích. Nejsem typ, co baví padesát cizích nebo polocizích lidí někde na svatbě kamarádů nebo podobné příležitosti, to si spíš zalezu stranou. Ale v menší společnosti lidí, co se vidí poprvé a pak různě odchází a společnost řídne mi přišlo divný sedět s nějakou "krátce známou" paní, co mlčí, a mlčet taky. Tak jsem historkovala. Už se to snažím nedělat, poté, co mi došlo, že se lidi neohradí na místě (zase - podle sebe soudím tebe, já bych se ozvala, očekávala jsem tedy, že to tak udělá každý). Mně to přijde v pořádku, ohradit se, když mi vadí cizí pindy. Ale život mě holt naučil, že lidi pokládají za zdvořilejší nechat tě kecat a pak tě po straně pomlouvat. Vzhledem tomu, že to historkování jsem dělala kvůli nim, aby se "nenudili", mi to přišlo tak nějak jako zbytečně vynaložená aktivita... a jak jsem líná, už se s tím spíš neobtěžuju.

Zajímavý je, že se mi to stávalo jen se ženskými. Naprostá většina chlapů, se kterými jsem někde zkysla ve dvojici nebo v menší společnosti byla dostatečně hovorná sama od sebe, takže mě ani nenapadlo je chtít bavit vlastními kecy.