kuličko, já vím, že to zní jako hraběcí rady, ale věř, že vím, o čem mluvím
nejprve s nejstarší dcerou a pak i se synem jsme nějakou dobu chodili k dětské psycholožce a tohle moje "poučování" je takový malý výcuc toho, k čemu jsem pod jejím vedením dospěla...
nejstarší dcera je pro mne něco jako mimozemské stvoření, vůbec jsem jí nerozuměla, nechápala jsem situaci, kdy ona stála ve školce u okna, ruku na parapetu, jiná holčička ji do té ruky opakovaně mlátila kostkou a dcera držela a jediné, co udělala bylo opakování "au"... jak jsem se snažila ji naučit, že musí rázně říct "dost", marně... nedokázala se s dětma skamarádit, jen je pozorovala, s nikým nemluvila (ostatně nemluvila skoro do tří let), sama si s nikým nehrála, jen tolerovala, když si někdo chtěl hrát s ní... nikdy se nehlásila, ačkoliv věděla... cestou se ukázalo moje pochopení (hlavně vnitřní), že ona se nezmění a hledala jsem pak jen cesty, jak ji naučit reagovat v mezích jejích schopností...
hodně nám pak pomohla dceřina třídní na zš, která dokázala najít tu úžasnou chytrou holku, co se schovávala uvnitř - dneska je dcera sice introvert, ale umí se ozvat a umí se prosadit, sice se jí nechce do jednání (s autoritami), ale když už teda musí, jde jí to dobře