Valkýro, já jsem si s dětmi neuměla hrát a bála jsem se jich. Jak mě maminka pořád vedla k tomu, že musím být zticha a nelítat, neřvat, neprat se, být slušná, tak mi ostatní děti přišly divoké a nebezpečné. nesnášela jsem, když jsme si v družině hráli na hoňku, jak mě chtěl někdo honit, tak jsem strnula hrůzou na místě, stejné to bylo u vybíjené, bála jsem se, že dostanu balónem a bude to bolet, tak jsem se radši nechala schválně hned na začátku vybít. Maminka mi vždycky říkala: "Uvědom si, že na tebe a tvoje názory není nikdo zvědavej!", takže jsem se bála nějak se projevit, abych se neukázala jako blbec a tohle přesvědčení, že moje názory jsou bezcenné a jen bych se ztrapnila, mi vydrželo hodně dlouho do dospělosti. Sebevědomí mi trochu stouplo až když jsem začala chodit do práce a musela jednat se spoustou lidí, vyřizovat různé záležitosti, telefonovat a pak když se mi narodily děti a byly na mě závislé a já musela pro ně spoustu věcí zařizovat. Ale pořád se tak nějak ostýchám lidí, neumím se s nimi bavit, nenapadají mě témata hovoru, cítím se trapně a nepatřičně ve společnosti cizích lidí.
Děti jsem cíleně vedla k sebevědomí, k tomu, aby se uměly prosadit, aby se nebály, to se mi myslím povedlo, nicméně oba po mně zdědili silnou introverzi a syn i poněkud labilní nervovou soustavu a sklon k melancholii a celkově pesimistické nastavení.