Jak kdo :) Táta mě podporoval a podporuje. Hodně věcně, bez chvály mě jako osoby, ale s oceněním té mnou dosažené věci. Zároveň věcně kritizuje nikdy mě, ale vždycky tu věc. Třeba když jsem mu přinesla kdysi přečíst jednu ze svých básniček, tak mi ji rozebral a vysvětlil mi, proč celkově není příliš dobrá, ale jakým směrem se mám snažit vnímat kvalitní poezii, abych psala líp... a tak je to celý život a vnímám se od něj podporovaná vždycky tak nějak spolehlivě z povzdálí.
Matka...no, to je holt tak, jak to je, no :) Při prosbě o podporu proti šikaně - "To se nediv, že tě mlátěj, když seš taková nemožná. Kdybys byla šikovná holčička, jako je X (X byla osoba organizující šikanu v naší třídě), tak by tě nikdo nemlátil. Jenže ty seš holt taková ta k ničemu, co jen čumí jak svatá Dala..." (v tomhle případě nutno říct, že matka podle mě nevěděla, co je svatá Dala - v sexuálním smyslu to míněno určitě nebylo, to zas až tak ne:) )

Hodně mě podporovali tátovi rodiče a zejména tátova sestra - moje kmotra, která de facto přiměla moje rodiče, resp. podpořila tátu v tlaku na máti, aby mě nechali jít na matematickou školu (na kterou jsem udělala přijímačky, ale máti se to zdálo jako pro mě zbytečně extra), aby mě nechali učit francouzsky (teta mi obstarala učebnice), aby mě nechali pořádně malovat (teta mi obstarala moje první olejové barvy) a tak :)

takže v součtu mám kolem sebe hodně lidí, kteří mě podpořili a pomohli mi a tak to vyvážilo výraznou nepodporu z matčiny strany, byť samozřejmě jsem to od ní nesla velmi těžce. Ve výsledku jsem ráda, že jsem kde jsem, umím, co umím, a jsem prostě tak, jak jsem :)