Taky tak nějak, moc se vlastně o mě nezajímali, nedělala jsem problémy, tak mě nechali proplouvat životem....byla jsem všeobecně nadaná, a jak psala Madlaine, dávali si pozor, aby mne náhodou nepochválili. Podporující moc ne, spoustu kroužků a činností jsem si musela odpustit, protože "za chvíli toho stejně necháš", ale zázemí i radu jsem vždycky měla a v pubertě nebylo větších třenic díky mámě, která byla empatičtější a držela tátu v mezích....
A pouštěli mě na vandry a různé akce s kamarády, to bylo super. Hodně se to zlepšilo, když uvěřili v Boha, najednou jim na nás záleželo mnohem víc a snažili se s námi vycházet co nejlépe. To bylo nějak s mým nástupem na sš. Do školy mi nemluvili a do kamarádů už vůbec.