Mám fakt úplně obyčejný šťastný život. Zdravé, chytré, milované děti, milujícího manžela, zajímavou práci a přiblblý kocoury. Ne, že by si naši mysleli, že je to málo, mají nás rádi.

Ale úplně vidím, jak za nimi přijedu svým novým (ojetým) autem. A sice nic neřeknou, ale budou lehce naznačovat, že nechápuou, jak to, že někdo v mém věku pořád ještě nemá služební auto a dokonce si ani nepořídí nové auto, když už ho teda musí kupovat. Babička (hodně stará, ta už má nárok) to potom řekne nahlas a naši na ni budou dělat pšššššt, protože se netaktně zmínila o něčem, o čem se raději ani nemluví.