No, podporovali, sráželi... do něčeho mě nutili, jako třeba do baletu v první třídě (děsnej propadák, ještě teď se stydím), do němčiny v 7. a 8. třídě (nebavilo a nešlo mi to), do psaní strojem (za celý rok jsem se nenaučila jako jediná z kursu používat všech 10 prstů a psát poslepu), něco mi nedovolili - v první třídě mi nekoupili klavír, protože nemám hudební sluch a byla by to zbytečná investice a v 7. třídě mi nedovolili chodit do jachtingu (při mé příslovečné "šikovnosti" by mě praštilo ráhno a už by dávno bylo po mně). Některé věci mi tolerovali - Táborníka v r. 1968-69 (inspirace Foglarem) nebo judo v 7. a 8. třídě (moc mi to nešlo, ale chodily tam kamarádky). Jinak já nebyla moc akční dítě, nejradši jsem ležela doma s knížkou na gauči, což mi zůstalo do teď. Táta do mě tedy furt hučel, ať přestanu furt číst, že se jen vznáším někde ve fantaziích a neumím žít - no měl trochu pravdu. Taky si o mně myslel, že jsem úplně blbá a nevěřil, že zvládnu odmaturovat (měla jsem samé jedničky) nebo dokonce státnice či doktorát. Maminka mi zase často říkala, že protože nejsem hezká, musím se dobře učit, abych něčeho v životě dosáhla. Jestli to bylo srážení nebo realistické ohodnocení situace, to fakt nevím. Je pravda, že nějaké přehnané chválení se u nás neprovozovalo, mít jedničky byla moje povinnost, chovat se slušně a zdvořile taky, tak za co chválit?