Podporovali. Kroužky, aktivity, studia. Jenom si furt mysleli, že bych měla dělat víc pohybové aktivity, hlavně táta, který měl z těch kolektivních sportů spoustu kamarádů a soudil, že by mi to prospělo. A měli pravidlo, že u toho, co si vybereme, musíme půl roku vydržet (platilo se většinou za pololetí), takže když mě dotlačil na volejbal, kde poměrně rychle vyšlo najevo, že postrádám talent, bojím se míče, nesnáším, jak trenérka řve, a nenávidím každou minutu té hry, musela jsem si psychosomaticky vypěstovat alergii na prach, abych toho mohla nechat. Dodnes se mi sevře žaludek, když vidím antuku.