Rodiče byli v pohodě, ale bydleli jsme v takovém zapadákově, že autobusy byly vázané na konec výuky a ne na nějaké případné další kroužky. Mohli jsme jen na ty, co se daly stíhat. I z povinného pionýra jsme byli osvobozeni, zkusili jsme to jednou, ale časově by to nešlo. Žádné extra chválení se nikdy nekonalo, ale přesto jsme věděli, že stojí za námi a dopřejí nám skoro vše, co bychom si vymysleli.
Věděla jsem, že tohle svému dítku udělat nechci a je fakt, že vesnice není moje oblíbené místo k žití. Navíc je dítko mnohem akčnější, než já, a ještě k tomu nadšený sportovec, takže různé kroužky od školky a ještě jí to občas bylo málo a musela měnit, protože by další zájem časově už nikam nenacpala. Trvala jsem jen na tom, že musí dochodit zaplacené pololetí.