Oni by mě podpořili, kdybych chtěla. Mohla jsem žít klidně u nich nebo si od nich nechat přispívat, ale měla jsem svou hrdost a nechtěla jsem. Přišlo mi strašně důležitý, že to zvládnu sama a vydělám si na sebe a tohle jsem si nechávala v záloze, kdyby bylo nejhůř. (Dnes to taky nechápu, ale tehdy mi to kdovíproč dávalo smysl).

Oni asi netušili ani třetinu z toho, co se dělo. Bydlela jsem 200 km daleko a jezdila jsem na víkendy převážně já k nim a ne oni ke mě, takže vlastně nemohli tušit, co jsem jim neřekla.