K založení tématu mne přivedla úvaha nad dvěma dědečky mých ratolestí.
První - můj biologický otec, viděl před jedenácti lety nejstaršího syna coby nemluvně... (to bylo i naposledy, kdy jsem jej viděla já) a to je celé. Děti ani neví, že existuje.
Druhý, můj otčím, nejstarší syn s ním do 7 let vyrůstal ve společné domácnosti, funguje v režimu "pošlete mi fotky, já pošlu dárky". Párkrát ročně se staví, při příležitosti narozenin kluků, vždy v době, kdy školák/školkáček není doma, a tím to končí. Moje pokusy o zorganizování společné aktivity typu pohrát si s dětmi v parku, sejít se ve městě atd., vyšly do ztracena.
Rozvody nebyly bouřlivé, ani v rodině nevládnou nějaké tlaky, řekla bych, že je celkem zahojeno. A pánové jsou ještě v příznivém věku, kdy zatím ani zdraví není překážkou. A kluci jsou jediná vnoučata, co mají, možná i jediná, co kdy budou mít.

Tak nevím. Je to běžné?