Máme výhodu, že prarodičů máme odjakživa hromadu (aktuálně už teda jen 5, ale když byly děti malé tak 9 - poměrně dlouho s námi byly ještě prababičky a naše rodina se docela druží i po rozvodech). Zjistila jsem, že pokud je sezvu naráz, část energie vyčerpají debatami mezi sebou, nevlezeme se do jedné místnosti, tj. puberťáci jim zmizí z přímého dohledu. Ale je pravda, že ustát jejich řeči typu "sociálku na vás, to dítě zase chodí bez košilky", "přece ji v tom nenecháš jít mezi lidi, řeknou, že nemáte co do huby (oškubané rifle), "na oslavě má být polívka a pořádný jídlo (grilovačka, guláš nestačily)" a "ses zbláznila, přišli jsme jen na kafe (pozváni na oběd, na stole nudličková a excelentní svíčková), naposledy "udělej s ní něco, vždyť to to chudák dítě nemůže přežít ve zdraví, krmí ho otrubama a pilinama, je potřeba, aby dostal pořádně najíst (úžasná snacha kojící skvěle prospívající dítě v jeho 10 měsících s poměrně opatrným přidáváním převážně rostlinné potravy - sama byla vegetariánka, kvůli malému začala jíst maso a i jemu ho zařazuje do jídelníčku, ale prostě mu nedá guláš a vepřo-knedlo se šlehačkovým zákuskem na závěr) - tohle evšechno zvládám až od okamžiku, kdy já jsem se srovnala se svojí matkou - a to mi bylo 42. Od té doby to beru tak, že jsou moje rodina, nechci je vymazat ze svého života, ale na jejich názoru mi (a občas mne to mrzí) záleží asi jako na počasí - taky se furt mění a nikdy není dokonalé.