Půlko, jj, jsi mistr ve vysvětlování :)
Pro mě to taky není poprvé. První kotě jsem vytáhla z potoka v lese, když mi bylo osm. Se sousedkou Verunkou jsme ten potůček uvědoměle čistili od větviček a listí, aby voda hezky tekla, to nic, že byl konec února - no blbky, dejte někdo téma těchhle pitomých historek!, uf ty šílené oteplovačky :) - v pět už tma, hledalo nás celé sídliště; kotě schované pod bundou, pak jsme ho tajně opečovávaly ve sklepě baráku, dokud neuteklo..
Za rok nato jsem viděla toho rysa, jak už jsem tu často psala a tím jsem kočkám propadla forever.
Naši nikdy nedovolili zvíře, max křečka,do prvního bytu hned první večer jsem si donesla kocúra z popelnice, mimino.
Pak jsem našla dvě další, jak jsme brázdili Leninku s kočárem.
Před rokem jsme s touhle paní z Bílovce řešili kočičí populaci taky v Odrách u sběrného dvora - se sklopcem samozřejmě - a taky s radnicí, co na to sere. A teď zas jsou tam, ale už přímo u mě. Tady celé odpoledne hrozně lije, jedna bouřka střídá druhou, mám strach, jak je zítra najdem, jestli vůbec..