neřeší to ombudsman, řeší to jeho zástupkyně Šimůnková. Neřeší to úplně šťastně, protože ten manuál je extrémně přebujelý a tak se v něm zásadnější myšlenky poněkud ztrácejí v balastu.

Ale ty zásadnější myšlenky reagují na způsob jednání s lidmi s různými nemocemi, které je často ponižující. Ten manuál se týká nikoli toho, jak by měl mluvit každý v běžném hovoru, ale jaké by měly být formulace v oficiálních dokumentech a médiích.

Není potřeba se vrhat rovnou k lidem s postižením - stačí jakákoli choroba. A pak si uvědomit, že lidé jsou primárně lidé, nejsou primárně chorobami. Pokud se někdo se svou nemocí (a nemusí to být nutně ve smyslu postižení) natolik identifikuje, že mu vyhovuje používat o sobě výraz cukrovkář, alzheimer nebo vozíčkář, je to jeho osobní volba. Ale primárně by identifikovaný v oficiálních dokumentech, popř. zdravotnickými pracovníky, takhle být neměl, měl by být na prvním místě člověk, pak teprve případně nějaké atributy, mají-li pro danou situaci význam.
Není úplně špatné si občas uvědomit, jaká slova se vžitě používají a jak jsou v kořenech dehonestující. Handicap? Cap-in-hand, asociující nutnost živit se žebrotou? Invalidita, in-validus - tedy v podstatě ne-platný, neschopný (...práce, služby, primárně pro armádu)?

Ad ten opakovaně přetřásaný "vozíčkář", který se asi nechtěně stal jakýmsi symbolem v téhle problematice. Tak se těch lidí, co jsou na vozíku, zkus poptat, co je jim příjemné, co je jim nepříjemné, co je neutrální, co se raději snaží nevnímat... Z těch, se kterými jsem se o tom bavila, všichni preferují výraz "na vozíku" a "vozíčkáře" snesou jen proto, jelikož je to zaužívané. "přijde ten vozíčkář, co se jmenuje XY" x "přijde XY, co je na vozíku..." Jasně, člověk musí něco vydržet, i když je na vozíku ...

Zkus blog Perplexveměstě, ta píše úderně a přesně, jak by si přála, aby s ní bylo jednáno důstojně, a s jakou realitou se setkává.

A doplním citaci kamarádky z přímé praxe, která na příslušný manuál reagovala: "Ale z praxe vim, jak napriklad rodice deti s "cerstvou" diagnosou jsou velmi vnimavi a citlivi na pojmenovani. Nemusi se to prehanet, ale tim jak hovori lekari, socialni pracovnici atd. udavaji trend i pro ostatni. Plati to i o mediich. Za mne staci jednoduche pravidlo, clovek neni diagnosa, ale clovek S ! diagnosou."