Když jsem začala žít s tehdy teprve budoucím manželem, bylo zvykem se poměrně často scházet u jeho babičky. Ta pořádala pravidelné obědy, ale nebylo to každý týden. Kromě běžného oběda pak i využívala každé příležitosti slavnostnější, narozeniny, jmeniny...bez ní by se to nedělo a jak se teď, už bez ní, ukazuje, všem to sice chybí, ale nikdo není schopný tuto štafetu převzít.

Když jsme měli děti malé, tak jsme pak ještě každý víkend jezdili k manželovým rodičům, většinou v soboru, byl společný oběd, pak jsme u nich nechali děti a jeli na velký nákup. Bylo to tehdy jediné hlídání, které jsme měli k dispozici, ale později začal být problém, když jsme náhodou chtěli oběd vynechat a měli jiný program. Takže jsme to nakonec utli, holky dorostly do hlídacích koutků a byly tam spokojené, tak jsme to řešili jinak. A na obědy se pak už jezdilo jen u příležitosti nějaké té oslavy.

V naší rodině to zvykem nebylo, rodina byla hodně rozvětvená (maminka byla ze sedmi dětí) a ne každý se s každým snesl, navíc roztahaní přes celou republiku, takže setkání byla vždy předem domlouvaná a spíše vzácná a to ještě jen do doby, než jsem se narodila já. Pak už odpadlo setkávání kvůli dětem (starším), já jsem potom své bratrance a sestřenice ani neznala, leda tak z vyprávění. Někteří měli děti v mém věku, ale nevídali jsme se.