Ropucho, my jsme neměli obědy povinné, ale dobrovolné, chodili jsme na ně rádi. Měli jsme rádi naše rodiče a těšili jsme se, že si s nimi popovídáme, tehdy nebyly mobily a tak nějak nebylo zvykem pořád si telefonovat (ze začátku manželství jsme ani neměli doma telefon, muselo se do jediné budky na celém sídlišti). Když jsme měli jiný program, tak jsme na oběd pochopitelně nešli a nikdo se nerozčiloval ani nebyl uražen.