Madelaine, to je zas neexistující příběh, viď.

Přeložím ho.

Jsem poloviční majitel domu v centru krajského města, přišla jsem k tomu jak slepý k houslím, ale stalo se. Z hlediska zdravého rozumu a vývoje ceny realit cítím jako samozřejmost, že nevyvinu žádné úsilí k tomu, aby byl zpeněžen. Počítám i s variantou, že "dítě bude bydlet v Americe" a v tom případě tu budu šouravě popocházet z místnosti do místnosti sama, což ponese jisté pocitové i organizační svízele, tato představa se jednoduchou větou dá popsat "bojím se, že tu budu sama", tato věta ale nesděluje " udělám všechno proto, aby se nehnula dál než na kraj ulice"

V příspěvku, kde o tom píšu podruhé, nakonec vyjevuji obavu z toho, že to bude brát jako příliš velký závazek.